Honza Pletánek otevřel možnost pro naše otázky ohledně praxe. První várku Vám níže přikládám pro inspiraci.
Opatrujte se ve zdraví a pohodě.
1. Jaká je tvá osobní zkušenost….co Ti přináší qigong a co meditace? Obejde se jedno bez druhého? Jak se doplňují?
Jsou to dva názvy pro totéž. Meditace je indické slovo, qigong je slovo čínské. Meditace ani qigong nejdou bez alfa stavu a smyslem obojího je - vytišení (české slovo pro totéž). Toto vytišení se následně přenáší do běžného života.
2.a) Kolik času by měl dle tebe věnovat vlastnímu cvičení člověk, který vede skupinku studentů taiji či qigongu?
Žádné číslo nemám, ale rozhodně by měl sám stále praktikovat. Skutečná praxe začíná, když je člověk sám a zavře za sebou dveře ve svém pokoji. Když se to dělá ve skupině, je to vždy do jisté míry exhibice a potřeba sociálního kontaktu a interakce.
Stále platí, že "nemůžu dát, to co nemám" a také to, že "co jsem udělal včera se dnes nepočítá".
Saša Rjabov říkal - "pokud chce někdo zůstat na stejné úrovni, musí alespoň jít. Pokud chce nahoru, musí běžet", a François "každý den odevzdáváš svůj mistrovský pás a znovu pracuj na tom, aby sis ho zasloužil nosit".
Nikdo nemá nic předplaceno a pokud přestane, časem se to ukáže.
Jeden lékař v nedávném rozhovoru říkal, že pracovat se musí každý den. "Když vynechám jeden den, poznám to já. Když dva dny, pozná to můj asistent. Když tři, pozná to pacient." Staré čínské pravidlo je - pokud vynecháš jeden den, nahrazuješ to 3 dny. Pokud vynecháš 3 dny, začínáš znovu. Já bych nebyl tak přísný, ale něco na tom určitě je.
Když se mě na to před lety někdo ptal, "jestli ještě cvičím taiji, když ho učím", odpověděl jsem mu, že je to stejné jako by se mě ptal - "jestli si myju zadek?". Ano, myju. Proč, je snad jasné.
2 b) Jaká je tvá vlastní zkušenost. Je to totiž jistě dosti individuální a záleží na více aspektech, jak dokáže člověk začlenit věci z taiji do běžného života, jaké má štěstí, že se věci učí snadno, jeho tělo a vědomí je vnímá a dokáže je rychle a správně pochopit a začlenit.
Smyslem taiji je "středová harmonie". Taiji netrvá jen v úterý od 17 - 19 hodin. Je to živý princip života, je to život sám. Sestava 88 forem končí pohybem "zdánlivé ukončení". Vždy jsem byl notně pobaven, když mi někteří kurzisté říkali - "musím si teď od taiji odpočinout..." Jednoduché - přestaňte dýchat a myslet. Pak to jde. Jinak nikoliv.
Takže návrat a setrvání ve středové harmonii je to, oč tu běží. Díky taiji je možné si ji uvědomit a setrvávat v ní. No a každý "občas" z toho vypadne. Rozdíl v praktikujícím a civilistou je ten, že kdo cvičí, dokáže si svůj disbalanc uvědomit dříve a do středu a harmonie se vrátit rychleji.
O tom, že se člověk učí, jak se správně ekonomicky a funkčně pohybovat, není třeba mluvit, a pokud máte tělo a používáte ho, nedává smysl o něj nepečovat.
2 c) Co by člověk do svého vlastního individuálního tréninku měl určitě začlenit?
Záleží, na jaké jste úrovni a jaká doba zrovna je. Obecně v dlouhodobém plánu je potřeba postupovat od struktury těla, přes energii k mysli/srdci a pak je spojit do celku. V krátkodobém plánu obecná rada není. Každý má jiné dispozice a v čem je někdo silný, jiný je slabý a opačně. Někdy je čas více stát a sedět, někdy je čas se hýbat, hodně hýbat. Začátečníkovi se to nedá doporučit, ale za sebe bych začal "mávat" a pak vnímám, co mi přijde jako téma, kterému by bylo pro dnešek dobré se věnovat.
Jako učitel si mohu udělat plán, co budu na lekci učit, ale když začneme, objeví se, co je pro lidi v tu chvíli zapotřebí, aby jim bylo lépe, a co dává smysl právě teď procvičit. To je pak problém, když se lidi ptají, co se bude dnes dělat (někdy svůj příchod podmiňují konkrétním programem), ale já neumím odpovědět. Myslí si, že to nechci říct, ale já to opravdu nevím. Budeme dělat to, co v daný moment bude dávat největší smysl, pro lidi, kteří se v tu danou chvíli sešli. Co můžu slíbit, je, že to udělám nejlépe, jak umím.
3. Když se ohlédneš zpět, je něco, co by jsi ve svém cvičení či přístupu dnes dělal jinak, kdybys měl tou cestou projít znovu, ale již by jsi věděl? (Je to asi hloupá otázka, protože vše má svůj význam a nic není horší nebo lepší, vše je jak má být, ale přeci jen….třeba tě něco napadne…)
Můj učitel shiatsu Bob Dvořák mě naučil mnoho, ale v tomto směru jednu zásadní věc - "udělej to na sto procent a pak už se k tomu nemusíš vracet". Platí to nejen pro léčení a práci s pacientem - udělal jsem to nejlepší, co jsem uměl, a dál už za to nemám žádnou zodpovědnost, pak už je to na Tao (nebo pánu Bohu nebo jak tomu chcete říkat) a na tom člověku, co s tím udělá. Dělám to tak ve všem. Snad bych chtěl být chytřejší, a přijít na některé věci dřív, ale to bych musel být někdo jiný a to nejsem.
4. Co máš na taiji nejraději, co tě opravdu baví, či co teď rád objevuješ?
To, že je to nekonečné. Nikdy nemůžeš říct - "už to umím". Vždycky to může být lepší, hlubší, celistvější. Je to nádherný!
5. Dostal ses do situace, kdy jsi musel použít vůli či hledat tu správnou motivaci pro cvičení, trénink taiji…., kdy taiji tak dobře nešlo nebo jsi ztrácel chuť?
Nemusel. Taiji je jako živá voda, kterou člověk pije. Naplňuje životem a hlubokou radostí. Dělá člověku dobře, cítí se šťastný. Když cítíš jak ti tepe srdce do rytmu celé existence - k čemu vůle, motivace, trénink??? Taiji není výkonnostní záležitost, člověk ho nedělá, to spíš taiji dělá člověka. Děláš to a ono Ti to dělá dobře. Proč se tomu tedy nevěnovat? Nikdy jsem neměl takové to - no, a ještě bych si měl zacvičit... Já se na to vždycky nevýslovně těšil a mám to do teď.
Učit je někdy únavné. Někteří lidé si pletou taiji kurzy s návštěvou psychoterapie a snaží se předat svou zodpovědnost učiteli, a projektovat do něho své představy o tom, jak by věci měly být, a své nefungující vztahy. Někteří zas přicházejí a kupují si zboží. Pletou si taiji se supermarketem. Jiní si myslí si, že učitel hledá žáka, ale je to opačně - žák hledá učitele. S tím se ale nedá nic dělat, pokud se člověk rozhodně učit, setká se s tím. Postupem času se v tom učitel zorientuje, nastaví hranici a narovná, to co je třeba. Toto je někdy nepříjemné a demotivující, ale ve smyslu učení, ne samotné a samostatné praxe.
6. Co je tvým přáním, snem v oblasti taiji do budoucna, výhledově, co by jsi chtěl rozvíjet v této oblasti ….směrem osobním, ale i směrem ke svým studentům či významu taiji ve společnosti?
Cíl nemám. Cesta je cíl. Jak jsem řekl - je to nekonečné. Jak by mohl být cíl v nekonečnu?
Těší mě sdílení a to nabízím. Kdo se chce přidat a ledacos se o sobě dozvědět a případně chce třeba něco změnit, má možnost. Já to ale za něj neudělám a ani nikdo jiný.
Společnost jsem nikdy nepotkal, stejně jako stát. Vždy pracuji s konkrétními lidmi, s tím jedním konkrétním člověkem. Vím jak to mám já, ale jak to mají fiktivní "oni", a co chtějí, nevím. Ve fyzioterapii platí - "váš sval za vás nikdo neprotáhne ani neposílí a nikdo vám nebude držet řízek od huby". Tedy můžu tomu konkrétnímu člověku ukázat, jak a kudy na to. Se společností nic neudělám. Za sebe mám 100 procentní zodpovědnost, ale za svět a společnost 1: 7 miliardám. Každopádně taiji mně pomohlo seznámit se se skvělými lidmi a s lidmi, od kterých jsem se o sobě mnoho naučil.
Je spousta způsobů a cest, mně vyhovuje tato, ale pokud se někdo vytiší a bude mu fungovat středová harmonie, která z něj bude dělat lepšího a laskavějšího člověka, je úplně jedno, jak se bude jmenovat a odkud geograficky je. Podtrženo sečteno - "snažím se být člověkem, kterého bych rád potkal". A to je to reálné, o co se můžu pokoušet a pokouším.
A jak říkal Osho: Pro dnešek dost.
Vážení přátelé,
než se pustím do dalšího kola odpovědí na vaše otázky, rád bych se zmínil o dvou věcech.
Prosili jsme vás, abyste v rámci potvrzení odběru informací a aktualizace seznamu plného mrtvých duší, pokud máte zájem i nadále odebírat informační maily, napsali "ANO". Zdálo se to nejkratší, nekonfliktní, nezatěžující... ale proběhlo pár reakcí, že "to jste si tedy vybrali slovo!!!".Dokonce padlo i to, že "tohle slovo už nikdy neřeknu". Omlouvám se, ale pobavilo mě embargo na tohle slovo, to jsem už zažil a přidal bych jako historku z našeho pobytu v Peru. Třeba vám pomůže si to odblokovat.
Lodníci, fakt drsní chlapi, kteří nás vozili a dělali průvodce tou nejdivočejší džunglí a opravu neměli problém s ničím, byli poněkud zamlklí a cítili jsem, že jsou poněkud nesví. Pořád jen koukali na dívky, které s námi byli a nevěřícně kroutili hlavami. Přičítali jsem to tím, že jako bílé byly velkou exotikou a obzvlášť ty blonďaté byly něčím, s čím se ještě kromě místního playboye nesetkali. Po určité době, když už to nějakou dobu trvalo, z nich vypadlo, že máme fakt, ale fakt drsné holky. Nám to tak úplně nepřišlo, tak jsme se ptali, z čeho tak usuzují. No a oni nám řekli, že je to z toho, jak pořád říkají "ano, ano". No a pak jsme se dozvěděli, že "ano" je ve španělštině "řiť, prdel", ale jako fakt "PRDEL" a že i pro ně není běžné něco takového říkat.
Takže, pokud máte problém s českým ano, říkejte to španělské.
Tou druhou věcí, je ještě dodatek k třetímu dotazy od Moniky:
3 . Když se ohlédneš zpět, je něco, co by jsi ve svém cvičení či přístupu dnes dělal jinak, kdybys měl tou cestou projít znovu, ale již by jsi věděl? (Je to asi hloupá otázka, protože vše má svůj význam a nic není horší nebo lepší, vše je jak má být, ale přeci jen….třeba tě něco napadne…)
Na otázku jsem odpověděl, ale ještě bych rád řekl něco k tomu v závorce.
Nerad bych byl nějak nepříjemný, ale vždycky, když slyším, že "vše je jak má být", zježí se mi chlupy, asi jako některým lidem při slově ANO. Omlouvám se za vážnost tématu, ale přijde mi velice důležité a v této době nanejvýš aktuální. Není to nic osobního, jen obecný princip, ke kterému bych se rád vyjádřil.
Člověk by měl udělat vše, co jen svede, aby byl on sám a svět v jeho dosahu lepším místem. No a když to udělá, může říct "ať je to jak má být", ale ani o vteřinu dříve!
Je to stejně jako v praxi taiji. Musíte postavit konstrukci tím nejlepším způsobem, propojit se s energií, koncentrovat mysl na nejhlubší možnou úroveň a všemi silami, co člověk má, se pokusit o co nejlepší výsledek v rámci středu a harmonie, no a pak od toho dát ruce pryč a nechat to plynout.
Je to jak starat se o zahradu. Udělat, co dokážete, ale jestli se to povede, není vůbec jisté. Učí to pokoře a ukazuje limity člověka.
Pokud někdo sedí na hromadě vlastního hnoje a začne říkat něco o tom, že "je to jak má být" a je to jen omluva pro jeho lenost a neschopnost, případně psychologická finta, jak sám sebe oblbnout a povýšit se nad ostatní, nemá právo něco takového vypustit z úst. Byl jsem svědkem, jak jedné kurzistce znásilnili dítě a jedna duchovní paní se jala matce toho dítěte říkat, že "vše je jak má být". Zeptal jsem se jí, jestli by něco takového říkala, kdyby se to stalo jejímu dítěti. Pokud ne, tak ať drží hubu. Už nikdy nepřišla cvičit.
Ještě se mi k tomu vybavuje jedna část z knih Carlose Castanedy, kdy mu jeho učitel don Juan dal vzácná posvátná semena, aby si je zasadil a pracoval pak s rostlinami. On na to zapomněl a ona umřela. Když se pak k donu Juanaovi po čase vrátil, ptal se ho jeho učitel, jak semena. No a on začal říkat něco o tom, že to tak mělo asi být. Don Juan ho utnul a řekl mu, že to není pravda a že to prostě totálně posral a ta příležitost se už nebude nikdy opakovat. Jak říká jedna z pouček japonských válečníků: "Jeden život, jedna příležitost".
V učení dona Juana existují termíny tonal a nagual. Tonal reprezentuje svět, nagual to, co nejde pojmenovat. My bychom řekli Taiji a Tao (prázdnotu). Každou z těch věcí učil žáka jiný mistr. První učil, jak věci fungují, jaká je struktura skutečnosti, jak s ní pracovat. No a ten druhý to všechno následně vzal a totálně rozmetal. Učení probíhalo paralelně! Přesně to odpovídá, tomu co učí François a co pan Bláha. Je třeba být co nejlepší a nejpřesnější v tisícinách milimetru a pak použít mantru pana Bláhy "fuck" a "vysrat se na to". (Já neumím tohle říct bez emoce, proto raději používám "pustit to".) Nesmírně důležité je dodržet toto pořadí. Jinak je to blábol, čistá iluze a fantazie. Čas to ukáže a dokonale prověří, ale není žádnou zárukou kvality.
V tomto smyslu bych rád vzpomenul na kamaráda Mirka z Olomouce. Pálil tu nejlepší hruškovici, kterou jsem kdy ochutnal. Bavili jsme se já mu říkal, že jsme chutnal 12ti letou pálenku a on na to, že to nic neznamená. Může být jen stará, ale to neznamená, že je dobrá. Musí být předně dobře vypálená, a pak zraje. Pokud není dobře vypálená, ani po 20ti letech z ní nebude dobrý pití. No, a mě došlo, že sice se bavíme o alkoholu, ale že je naprostá svatá pravda ve všem.
Jeden z mých učitelů, Hubert Krejčí, mě kdysi potkal na sterém městě a říkal, jestli bych nechtěl napsat něco do nějakého kalendáře. Chytře jsme mu odpověděl, že muž by měl svou první knihu napsat a nějaká moudra říkat tak v padesáti (bylo mi asi 20 let). Ušklíbnul se jako obvykle, a řekl, že mám nepochybně pravdu, ale "měl by to od deseti let trénovat".
Založte dobře zahradu a ona, pokud dobře poroste, za 100 nebo 200 let bude krásným místem. Vezměte lžičku bylinek denně a za rok je to 365 lžiček. Cvičte 20 minut denně a za rok to bude 7 300 minut. Ale nehrajte si na meditaci a na taiji, jinak to bude jen spousta promarněného času.
Stejně tak nemůžu souhlasit, že "nic není horší nebo lepšího". Možná tomu tak je z pozice Tao, možná z pozice ducha. Případně "pokud je vám jedno, co se s vámi děje, je opravdu jedno, co děláte", ale neznám nikoho ze smrtelníků, kdo by to tak hluboce měl. I Kristus na kříži říká, "otče, proč jsi mě opustil?" Ve změněných a rozšířených stavech vědomí můžeme zažívat jednotu všeho, kdy všechno je ve mně a já jsme ve všem. Tento způsob ale není možné úplně a beze zbytku doporučit v rámci lidského života. Nebýt nikdy smutný, znamená nemít srdce. Jsou věci, které ovlivnit mohu a ty, které ne. Pan Cílek mluví o "malých dobrodiních". Jeden čas jsem posílal maily s překlady knih a pozvánkami, kde jsem do předmětu napsal "tvoření malého dobra a setkání s krásou a krásnými věcmi". Nic velkého, jen jedna malá lžička dobra, radosti a krásy. Jen malé dobro, aby se nevytvořil opak. Jen mírná oscilace kolem středu.
Snažím se být velice obezřetný ve výběru slov a prohlášení, které vypouštím. Vesmír má nesmírnou míru poťouchlého humoru, které se beztělec od ducha zasměje, ale pokud disponujete fyzickým nosičem, byl bych hodně opatrný. Samozřejmě pokud jste permanentně v levelu, kdy "slzy duše jsou smíchem ducha", jak mi to bylo opakovaně sdělováno v meditaci, když jsem byl uvězněn v japonské vazební věznici, neberte mě vůbec vážně. To možná nedělejte ani tak.
Hezký den
Honza
